Ženy z vysokohorských oblastí

Ženské horolezectví v Trentinu a horské chaty

Od posledních let 19. století se stěny Trentinských Dolomit staly také dějištěm prvních ženských výstupů, a to jak zahraničních, tak trentinských horolezkyň.

Ve stejném období byly v trentinských horách postaveny první chaty, a to nejen díky rozvoji horolezectví, ale také horské turistiky a zásluhou rostoucí obliby pěší turistiky v době Rakouska-Uherska. A právě na provozování těchto chat se podílelo mnoho žen, které těm, jež se vydali do hor, poskytovaly přístřeší a občerstvení.

Rifugio Tosa Pedrotti a houževnatost Cateriny Decarliové

V útrobách nejstarší chaty v Brentských Dolomitech (Dolomiti Brenta) se setkáváme s Caterinou Decarliovou. Právě jí Společnost tridentských alpinistů (SAT) v roce 1910 svěřila vedení chaty Rifugio Tosa, a to v mimořádně citlivém historickém období. V té době byly chaty totiž nástrojem politického boje proti pangermánským spolkům. A pověření Cateriny správou téhle vytoužené chaty, o kterou se vedly tahanice, bylo další kapitolou v dlouhém italsko-německém sporu. Decarliová prokázala při správě chaty mimořádný um, což bylo natolik oceněno, že ji samotná společnost SAT výslovně požádala, aby v jejím řízení pokračovala ještě několik let.

Rifugio Brentei a úspěchy Nelly Detassisové

Nella Detassisová se narodila v roce 1909 v přímořském Terstu a závodně se věnovala plavání a lyžování. V roce 1934 skončila druhá ve sjezdu, v roce 1935 druhá ve slalomu a v roce 1936 třetí rovněž v této točivé disciplíně. Dva roky po sobě byla také třetí v alpské kombinaci. Stala se první italskou lyžařskou instruktorkou a na olympijských hrách v roce 1936 byla náhradnicí v italském týmu, který čítal pouze pět sportovců. Hovořila plynně třemi jazyky a byla vášnivou milovnicí umění a botaniky.

Se svým manželem, horským vůdcem Brunem Detassisem, si zamilovala horolezectví a přestěhovala se s ním do Madonny di Campiglio, kde spolupracovala na vedení lyžařské školy a vytrvale se věnovala lezení i horolezectví.

V roce 1949 začali manželé provozovat Rifugio Brentei – zatímco Bruno byl zaneprázdněn prací horského vůdce, Nella se starala o chod chaty.

Rifugio Maria a vášeň Marie Piazové

Tato slavná chata na vrcholu dolomitské terasy je pojmenována po Marii Piazové, které ladinsky říkají „mare del Pordoi“, matka Pordoi. Narodila se v roce 1877 v Pera di Fassa a byla sestrou významné horské vůdkyně Tity Piazové. Odmalička byla odhodlaná a vzpurná, a proto se v mládí připojila k divadelnímu spolku, což bylo v té době pro ženu společensky nevhodné. Předběhla dobu, stala se symbolem ženské emancipace a také první ženou ve Fasse, která se rozvedla se svým manželem. Když Maria se svým otcem stoupala do průsmyku Pordoi, aby koupila prase, objevila toto místo a bláznivě se do něj zamilovala. Tahle neúnavná a pracovitá žena do chatrče investovala trochu peněz, kterou měla, a začala podnikat jako hostinská. Léta 1915–1918 strávila v koncentračním táboře Katzenau za pomoc dvěma trentinským iredentistům při přechodu hranic. A v 60. letech to byla právě ona, kdo spolu se svým synem Francescem Dezulianem přesvědčivě prosazoval výstavbu lanovky z Passa do Sass Pordoi. Tento projekt vyšel a ona sama lanovku v roce 1963 slavnostně otevřela.

Kdybychom tedy Marii mohli položit tuto otázku, možná by odpověděla jednou ze svých nejznámějších frází „L'é dut nia“, což znamená „Na ničem nezáleží“. Co tím mohla myslet?