PO HRADECH MEZI TAJEMSTVÍMI, LEGENDAMI A...DUCHY

Hrady v Trentinu nejsou jen schránkami s uměleckými a architektonickými poklady, ale také s příběhy, které je propojují s okolím a s událostmi rodin, které je vlastnily, a dokonce i s tajemnými zjeveními, která se potulují v jejich zdech.

Cesta za tajemstvím hradů v Trentinu začíná krátkou exkurzí z centra města Arco, po stezce stoupající olivovými háji a cypřiši až ke vchodu do hradu, který se tyčí přímo nad městem. Je usazen na drsném skalním výběžku, ze kterého dominuje pláni Alto Garda, což je určitě jeden z nejkrásnějších výhledů v Trentinu. Z původní pevnosti zůstaly zachované věže, část hradeb a některé porozpadlé budovy. Uvnitř můžete navštívit Prigione del Sasso a Torre Grande, jejíž stěny zdobí nádherný cyklus profánních fresek ze 14. století zobrazující dámy hrající šachy. K tomuto hradu se vážou i události, které jsou dramatické a zahalené tajemstvím, stejně jako postavy tyranů a utlačovatelů, kteří podle lidových pověstí zamořují jeho prostory: například v roce 1289 byl zabit Antonio d'Arco kvůli příliš mnoha zvěrstvům, která napáchal, a jeho duch prý na hradě stále straší. Podle jiných by to však měl být přízrak benátského zbojníka Ottavia Avogadra, který na hradě schoval svou obrovskou kořist a jehož rozzuřený dav lynčoval.

Castel Romano ve Valle del Chiese byl vybudován ve 12. století, aby chránil silnici, která spojovala Bresciano s Giudicarie na kopci Sant'Antonio, nedaleko města Pieve di Bono. Nejprve byl východní baštou panství hrabat z Arca, poté přešel do sféry vlivu mocné rodiny Lodronů. Majestátní obdélníková věž, která dominuje údolí, je svědectvím toho, jak strategicky důležitý hrad byl. Jeho postupný úpadek začal, když hrabata Lodron přenesla svou moc do dalších oblastí Trentina, Rakouska a Bavorska. Roku 1866 byl obsazen Garibaldiho vojsky a během první světové války byl ostřelován. Z fresek, které pokrývaly jeho obytné místnosti, se dodnes bohužel dochovala jen jedna z 15. století zachycující střet mezi ozbrojenými muži. Hrad si dodnes zachovává své kouzlo, a to i díky legendám, které jej obklopují. Podle nejznámější z nich zvala v 16. století hraběnka Dina Lodron nejkrásnější mladíky z panství na hrad, aby je pak zabila a skryla tak svou nevěru před svým manželem. Byl to kněz, kdo učinil spravedlnosti za dost a osvobodil komunitu od kletby tím, že zabil hraběnku. Její duch prý na hradě stále straší. Na hrad se snadno dostanete autem po silnici z obce Strada směrem na Por. Alternativou je projít po stezce „Skrytý les Castel Romano“ (La foresta nascosta del Castel Romano), stezce pro soumary, která stoupá z parkoviště v Cologna (část Pieve di Bono).

Castel Belfort se nachází v obci Spormaggiore na náhorní planině Altopiano della Paganella, u státní silnice mezi obcemi Cavedago a Spormaggiore. Byl postaven jako středověký hrad kolem roku 1311. Po precizní rekonstrukci je dnes možné navštívit věž s cimbuřím a obvodové hradby. Byl postaven kolem roku 1311 Tissonem, synem Jeremiáše I., se souhlasem hrabat z Tyrolska a v průběhu let prošel mnoha změnami vlastnictví. V roce 1670 byl po ničivém požáru, který většinu z něj zničil, přestavěn na moderní pevnost, jež je jeho současnou podobou. V polovině 14. století trpěl rytíř Cristoforo Altspaur z rodu Reiferů, v té době majitel hradu, ataky šílenství a paranoie natolik, že se pokusil zabít svou třetí manželku Orsolu, o jejíž nevěře byl přesvědčen. Legenda praví, že Cristoforův duch žízní po pomstě a jeho přítomnost stále visí nad zříceninami hradu a hledá důkazy o zradě.

První čeho si z  Castel Nanno povšimnete je architektura: pro hrad vskutku neobvyklá, s centrální věží, která jako by odrážela vrcholky Brentských Dolomitů, které jej rámují, téměř ochraňují. Elegantní a strohý hrad se tyčí na kopci, díky čemuž je ještě viditelnější, nad rozlohou jabloňových sadů, jen pár kroků od stejnojmenné vesnice ve Val di Non.

Mezi lety 1611 a 1615 byl hrad centrem čarodějnických procesů. V sále s paprskovitou klenbou v prvním patře budovy jsou na vyčnívajícím kameni vyryty tři kříže, které připomínají popravy nespočtu místních žen. Další působivé události proslavily tento hrad. V neposlední řadě milostný příběh mezi Melisendou a Ludovikem di Castel Sporo, úhlavním nepřítelem rodu Madruzza. Dva mladí milenci, kteří se scházeli pod ochranou dubu, který mimochodem existuje dodnes, byli chyceni "při činu" a zazděni zaživa do výklenku v prvním patře hradu. Dodnes se zdá, že vzpomínka na dva milence zůstala uvězněna ve zdech Castel Nanno. Říká se, že každou květnovou noc se ozývá pláč a naříkání obou milenců, jež tak trvale připomínají tragicky zlomenou lásku.

Castel Caldes se nachází v ústí údolí Val di Sole s výhledem na potok Noce a dominuje nedaleké vesnici Solandro. Současná podoba hradu je výsledkem různých architektonických fází, které začaly ve 13. století a pokračovaly až do 16. století.

Legenda praví, že v hradu byla vězněna mladá žena jménem Olinda, která snad může být ztotožněna s hraběnkou Mariannou Elisabettou Thunovou. Dívka byla zaslíbená hraběti Ulriku di Altaguardia, ale zamilovala se do minstrela jménem Arunte, který ji očaroval milými a sladkými slovy.

Proradný Rodemondo z Caldes, když si všiml této lásky, sebral dívku a zamkl ji v nejvyšší místnosti hradu. Když to Arunte zjistil, začal zpívat milostné písně pod oknem, kde byla dívka vězněna. Ale výkřiky, rachot zbraní a následné ticho nenechaly Olindu na pochybách, jaký tragický osud jejího milého stihl. Ze zoufalství se utrápila hladem a byla pohřbena na malém hřbitově ve vesnici, kam za ní každou noc chodil mladý muž a zpíval překrásné milostné písně. Po pečlivé rekonstrukci  byl nedávno zpřístupněn nádherný sál Stube del Conte, který je zařízen do všech detailů a je spolu se Stanza di Olinda pýchou hradu.

Při historické silnici Via Claudia Augusta Altinate, na vrcholku Colle Tegazzo, vyniká Castel Pergine, starobylá pevnost, která dominuje údolí Valsugana. Objekt, který stojí na místě, kde kdysi stávala římská osada, získal svou současnou strukturu ve 13. století a byl rozšířen v 16. století, kdy nechal tridentský princ-biskup postavit křídlo, které je dnes známé jako „Ala Clesiana“. Hrad Pergine nabízí v současnosti asi 20 pokojů a tři věže na přespání a také restauraci (otevřená od konce března do začátku listopadu), která nabízí moderní a vytříbené verze některých tradičních trentských a italských pokrmů. Uvnitř můžete navštívit vězení Prigione della Goccia, sály Camera del camino a Sala del trono a kapli Capella di Sant´Andrea v prvním patře. V pěti místnostech ve druhém patře a na zahradě jsou pořádány dočasné výstavy.

Nejznámější legendou spojenou s tímto hradem je ta o „Bílé paní“. Vypráví o krásné ženě, která žije stovky let uvězněná v jeho zdech. Tato žena se zlatými vlasy spletenými do dlouhého copu byla manželkou tyranského a násilného kapitána, který si ve středověku hrál ve vesnici Pergine na pána a utiskoval její obyvatele. A ani ona neunikla brutálním manýrům svého manžela, který ji ve všem bránil, dokonce ani pouhou procházku mimo hrad jí nedovolil. Pouze jednou za měsíc se směla projít po nádvoří spolu se svou gardedámou v doprovodu zbrojnošů. Zmožená tímto trudnomyslným životem a neustálým trápením si jeden úplňkový večer za pomoci své komorné oblékla bílé hedvábné šaty, které zářily v měsíčním světle, rozvázala si cop, postavila se k oknu jídelny a skočila do prázdna. I dnes můžete za úplňkových nocí zahlédnout v oknech a v sálech hradu Pergine letmý stín překrásné ženy oblečené v bílém a s dlouhými rozpuštěnými vlasy. A zaslechnout nádherný zlomený hlas zpívající v slzách sladkou píseň, která tesklivě opěvuje svobodu.

V srdci údolí Valle dell´Adige se na vrcholku kopce na půli cesty mezi Trentem a Roveretem nachází hrad Castel Beseno, který je nejpůsobivějším opevněným komplexem v celém Trentinu. I on je opředen mnoha legendami a tajemstvími. Ty nejznámější vyprávějí o zjeveních muže v rudém šatu před osamělými návštěvníky, o výkřicích bloudících duchů vycházejících z hradu a legendu o černém rytíři, který za úsvitu časů vládl nad Besenello svými absurdními požadavky a neustálým bezprávím. Tento rytíř,který byl zvláště ničemný, si počínal velice zpupně, zcela svévolně ovládal životy prostých obyvatel vesnice Besenello a ukládal jim nemožné daně. Ale lidé, znavení a vyčerpaní neustálým útlakem, jednoho dne vystoupali na hrad a zaútočili na pevnost, dokázali tyrana definitivně vyhnat a už nikdy o něm nebylo ani slechu. Říká se však, že za úplňkových nocí bloudí po zdech hradu plamínek: je to duch rytíře odsouzeného bloudit do skonání věků, aby tak odčinil zlo spáchané za života.